Lidé si dělají komunikaci tak zbytečně složitou. Potvrzování schůzky, dvojité otázky, „platí to?“, „počítáte s tím?“, „můžu přijít?“… a pak se sami dostanou do defenzivy a klient to ruší.
Nevstupujte do role prosebníka.
Voláte jim proto, že dáváte vědět, že dorazíte. Neptáte se, jestli smíte. Oznamujete. A ještě s lehkostí. Neptejte se, jestli setkání platí, počítá s tím atd.
V pondělí jsem řekl. Dobrý den pane XY, volám, že ve středu jsem u vás na tu 12h, možná to stihnu i dříve, protože mám schůzku kousek od vás.
A pak přišla klasika od klienta:
„Dobře…a na jak dlouho to bude?“
Většina lidí by v tu chvíli začala:
„No tak hodinku, maximálně hodinku…“
„Nebudu vás dlouho zdržovat…“
„Záleží samozřejmě na vás…“
Tím si podkopou autoritu.
Místo času dejte hru.
Místo obhajoby lehkost..
Místo toho jsem řekl:
Já: To záleží, jak moc si budeme chtít povídat, jak budete upovídaný.“ ( a zasmál jsem se) .
Najednou:
-není to výslech
-není to povinnost
Je to lidská interakce a hlavně – nejste pod tlakem. Vy situaci vedete.
Je to o tom, že nenecháte situaci spadnout do defenzivy.
Když klient položí otázku, máte tři možnosti:
1. Odpovědět přímo (většinou slabší varianta).
2. Obhajovat se (nejhorší varianta).
3. Přerámovat a posunout energii (silná varianta).
A to „zasmál jsem se“ je klíčové.
Lidé čtou tón víc než slova.
Když jste v klidu vy, jsou v klidu i oni.
Co vy jak tohle vnímáte?